Archiv

Posázavská stezka  6. 3. 2004 [Report]
     

Účast: Bořík, Evelyne, Jája, Malinkej, Súlwen, Trpaslík, Tvor

Trasa: Davle ŽST - Pikovice (4km) - Rozcestí pod Třebsínem (8km) - Žampach jez (10,5km) - Kamenný přívoz (12,5km) - Kamenný přívoz ŽST (14km)

Fotky od: Zatím nejsou žádné fotky.

Reportky od: Trpaslík Evelyne Súlwen Bořík

Komentáře k výletu: 0 [Přečíst]

Reportek od Evelyne : Dorazily jsme k pokladne 13, kde se nám podařilo identifikovat další jcsotf turisty. Seznámili jsme se, leč Trpaslík mi nesdělila, že se mám legitimovat ano sdělit občanské jméno, ostatně, taky mi ho neřekla Věděla jsem, že posledním, kdo přijde bude Bludička, ale ukázalo se záhy, že nepřijde,viz předchozí reportky. Po průchodu skrze přepášku na nástupiště šest a něco jsme nasedli do vláčku a ještě než jsem vyjeli, začala v Trpasličím hnízdě svačina. Popřála jsem dobré chuti a ptala jsem se ,zda snídají? Ne, byla to skutečně svačina. Ocenila jsem věrnost hobití rase, neboť následovalo ještě mnoho dalších svačin, obědů, svačin...Zkrátka zdálo se, že baťoh matky Trpaslice je bezedný, stále odhazovala svému hladovějícímu dorostu další a další zásoby do jejich nenasytných chřtánečků.Bořík nás upozorňoval, že si máme připravit tramvajenky, což jsme udělali. Průvodčí, kočka jako ze žurnálu, však zcela jasně Boříka rozhodila, protože nebyl štonc najít nic, co by se legitce podobalo. Asi po deseti minutách se to konečně povedlo, úleva. Po výstupu v Davli jsem na chvíli svěřila Carcharota Boříkovi. Byl jí rázem tak oddán, že by byl schopen ji následovat do pekel. Vypadalo to, že si ho ochočila a že je možná brzo oba zajede vlak, když se rozhodla očuchávat koleje.Další události s cestou na levém břehu Sázavy byly již popsány. Kromě toho mě utěšilo, že nejsem sama, kdo nemá smysl pro orientaci, když jsme se vzájemně mystifikovali , že jdeme podél Vltavy a vzájemně se v tomto utvrzovali. Mezitím se ukázalo, že Súlwen se do výletu zakousla a nevzdá se tak snadno, stíhala nás mílovými kroky.Na břehu bylo vidět stopy po povodních a byl tam slušně řečeno bordel, do něhož nakonec zapadl a zabahnil se Maličkej. Carcharota jsem vlekla na vodítku, trať se zjevně zazvěřeným revírem nad námi, a tak nic jiného nezbylo: vysvětlujte jí to. Až když zmizel led z řeky, mohla jsem ji pustit, to se šla vykoupat a honit kačky.U Pikovic jsme přešli most a ocitli jsme se na druhém břehu. Pokusila jsem se ještě jednou o navázání čtenářského zážitku s Tvorem z pátého dílu HP a zeptala se na nejodpornější postavu prof. Umbridgovou. Nejprve se zdálo,podle Tvorovy reakce, že jsem ufon a pak zase: jo, jo dobrý. Asi půl kilásku za Pikovicema se ukázalo, že už nás Súlwen skoro téměř má. Dál už jste to četli, bylo tomu tak. Během cesty mi ještě Bořík vysvětlil, jaká stadia bude mít cestovní sněhová bitva Tpasličích dětí (nutno říci, že s menším despektem). Záhy však se stal velmi agilním účastníkem bitev a potvrdil tak okřídlené rčení : muži nestárnou .Po cestě se ještě sváděl souboj o mapy, neb Bořík nechtěl vyndavat tu svou. Celkem rádi jsme se ocitli na silnici vedoucí ke Kamennému přívozu, kde Bořík zvolil zvláštní zkratku končící ovšem u chaty pod silnicí. Poté se vymlouval, že musel suplovat práci pobíhajícího psa, když byl tento uvázán. V cíli nás uvítaly domečky vyzdobené vánoční výzdobou, ale nás nezmátly: my čichy chich rovnou k hospodě. Venku se začalo zatahovat.Lokál, který jsme zvolili byl příjemný a skutečně nóbl. Není pravda, že jsme si s Jájou nic nedali, já jsem vypila grog a Jája turka. Malinkej sedící vedle mě stále mámu hypnotizoval sáčkem od čaje slovy : chce se ti spát, chce se ti spát. Navíc tam bylo teplo, vytoužená židle a skutečně jsem si připadala jako u Skákavého poníčka a zachtělo se mi spát. Usoudili jsme s Jájou, že vyrazíme. Zbytek tlupy se hodlal sápat do jakési rokle a na to už jsem rozhodně sil neměla. Rozloučili jsme se a šupky dupky směr nádraží. Nám zkratku neřekli, tak jsme se pěkně prošli. To je tak, když se neposlouchaj příběhy o zmrlinách...Téměř na pokraji sil jsme se dodrápali do kopce na nádražíčko, tedy k podivné budce. Tam jsem ještě promrzli asi dvacet minut čekáním na vlak a už přijel. Vlezli jsme si nahoru s přesvědčením, že tam bude teplo, ale nebylo. Asi vůbec netopili, anebo jsme jeli zpátky tím vlakem, kde jsme ráno nemohli dovřít okýnko, zkrátka byla tam zima, jak v márnici. Pozorovali jsme , jak se zatahuje a začalo pomalu sněžit. Po několika stanicích přišel i průvodčí a měl to těžké. Dlouho hledal ve své knize moudrosti, jak spočítat cenu za lístek, mezitím ještě šel odmávnout něco ven na nádraží a zase hledal. Nakonec mi něco napočítal a dostaly jsme s Carcharotem lístek. Jája průvodčího rozhodila svou legitkou pro první pásmo. Zase hodně dlouho hledal a nakonec řekl, že se musí podívat dopředu a už se nevrátil S Jájou jsme vystoupily ve Vršovicích a za chvilku už jel další vláček na hlavák. Byla šílená kosa!!! Na nádraží jsme se rozloučili a my jsme šupajdili domů. Závěr: Výlet byl skvělý, v závěru mi sice přestaly sloužit mé netrénované nohy, ale skvěle jsem si odpočinula a zvládla jsem to. Rada všem budoucím nováčkům: Nebojte se jezdit na výlety: Trpaslík je sveřepá, ale má dobrý srdíčko, v Súlwen poznáte éterickou a roztomilou kynoložku a Bořík, dobrák od kosti a jak říká Ungel: Bořík je prostě Bořík Tak neváhejte a vyražte s nimi, stojí to za čas i námahu.