Archiv

Cesta kolem Čech III: Žitavská pánev  14. 4. 2007 [Report] [Fotky]
     

Účast: Bořík, Mpj, Muad dib, Nakor, Pottermaniak, Quickbeam, Tvor

Trasa: Frýdlant - Špičák (9) - Albrechtice (13) - Horní Vítkov (17) - Grabštejn (26,5) - Hrádek nad Nisou (30)

Fotky od: Nakor MPJ

Reportky od: MPJ

Komentáře k výletu: 0 [Přečíst]

Reportek od MPJ : V sobotu 14. dubna 2007 proběhla již třetí etapa z naplánované Cesty kolem Čech. Původní návrh trasy vypadal takto: Frýdlant - Dětřichov - Heřmanice - Horní Vítkov - Václavice - Grabštejn - Hrádek nad Nisou. Byl však mírně na místě pozměněn: Frýdlant - Oldřichovský Špičák - Albrechtice u Frýdlantu - Horní Vítkov - Václavice - Grabštejn - Hrádek nad Nisou. Tato trasa dle údajů z GPS měřila 30,1 km, průměrná rychlost chůze dosáhla 5,3 km/h a celková rychlost včetně zastavení byla 3,4 km/h. Účastnili se: Bořík, já, Muaddib, Nakor II, Pottermaniak, Quickbeam, Tvor. To by k úvodním údajům bylo asi tak vše. Cestu jsme zahájili v 7:00 v Praze na Černém Mostě, kde jsme nastoupili do žlutého autobusu Student Agency směr Liberec. V Liberci nás pak čekal přestup na vlak a do Frýdlantu jsme dorazili krátce po deváté hodině. Ve vlaku jsme v mapě zkontrolovali plán naší cesty. K nelibosti Potty si tam Nakor všiml názvů jako jsou Špičák, Strmý vrch a Stržový vrch a tak bylo rozhodnuto, že trasu zamíříme tímto směrem. Ve Frýdlantu bylo naším prvním úkolem nalezení jakéhokoliv obchodu s potravinami, což se nám na náměstí podařilo. Před obchodem náš přivítal jeden člověk, který nám nabízel probuzení (nebo to měl alespoň napsané na tiskovině, kterou nabízel). Nevím, proč toho Potty nevyužila, když si ještě cestou stěžovala, že by se jí nějaké probuzení hodilo. Po nákupu potravin došlo k jejich konzumaci přímo na náměstí. Odtud jsme se pak přesunuli k Frýdlantskému zámku, kde jsme si všimli, že bez lístku nás nepustí ani na nádvoří a na placenou prohlídku bychom neměli čas. Takže nám nezbývalo nic jiného než zamířit ke Špičáku. Cesta vedla mírně zvlněnou krajinou, ze které pouze vyčnívalo několik vyšších kopců. Správně jsme tušili, že jeden z nich je oním Špičákem. Na hřebenu asi tak v polovině celkového stoupání jsme využili malého altánku ke krátkému odpočinku a načerpání sil. Ačkoliv byl teprve duben, tak teploty byly téměř letní, což ještě zdůrazňovalo převládající bezvětří. Cesta na Špičák pokračovala obdobně dál, jen jsme občas museli obejít nějaký ten spadlý strom (pravděpodobně pozůstatek orkánu Kirill). Jen v závěru výstupu nás čekalo malé překvapení v podobě několika úzkých kovových schodišť. Po vyšlapání schodů už cesta pokračovala krátkým tunelem mezi kameny opět dolů. Většina z nás však ještě napřed zamířila na krátkou odbočku, která vedla až na samotný vrchol s vcelku pěkný výhledem do okolí. Jediná Potty vrcholu nedosáhla a zůstala raději čekat u zmíněné odbočky. Tímto jsme překonali nejvyšší bod naší cesty pak už nás čekalo jediné klesání do nižších poloh. Na oběd jsme se zastavili v příjemném motorestu v Albrechticích u Frýdlantu. Jedinou nevýhodou asi bylo, že jsme si na jídlo docela počkali, ale přijde mi, že to ani tak nevadilo. Času jsme měli dost a na zahrádce bylo příjemně. Jenom při odchodu jsme zjistili, že času nám opravdu trochu ubylo a pro zbylou část cesty musíme dodržovat rychlost alespoň pěti kilometrů v hodině. V další cestě jsme se postupně kochali pohledy na polskou hnědouhelnou pánev, na polskou uhelnou elektrárnu a na české elektrárny větrné. U Horního Vítkova jsme si všimli výstavby středověkého hradiště Wothanburgu. Středověký dojem však poněkud kazila zaparkovaná auta. Cesta pokračovala dál příjemným tempem mezi vesnicemi, loukami a dobytkem. Jednotvárnou pohodu jen tu a tam narušoval pohled na vyčnívající Ještěd a na druhé straně věž hradu Grabštejna. Na Grabštejnu byla v původním plánu myšlena krátká zastávka, ale jelikož jsme tam dorazili už v době, kdy nám času příliš nezbývalo, tak jsme jen prošli kolem a pokračovali dále do Hrádku nad Nisou. Na okraji Hrádku jsme ne neprozřetelně zeptali domorodce na cestu na nádraží, kupodivu nám však poradil správně a my jsme dokonce stihli i vlak, co jel necelou půlhodinku před naším plánovaným spojem. Myslím, že jsme si určitě polepšili, protože tento stroj Deutsche Bahn byl přeci jen trochu jiné kategorie než běžné lokálky Českých drah. V Liberci jsme tak měli necelou hodinku času na přestup na autobus, čehož jsme využili hledáním potravy. Muaddib nás chtěl nejprve zavést na údajně výborný Kebab kousek pod náměstím, ale bohužel jsme byli nuceni konstatovat, že bysme ho nejspíš nestihli sníst. Museli jsme se tudíž spokojit s Tescem. Autobus nám odjížděl v 19:00. Po celodenní chůzi bylo velmi příjemné, že se mi podařilo zarezervovat pohodlná kožená sedadla v prvních řadách, což u některých jedinců působilo velmi usínacím způsobem. Do Prahy jsme se vrátili krátce po osmé večerní a tímto mohu říct, že výlet se nám zdařil, letní počasí nám přálo a teď se nemůžeme přát nic jiného, aby nás obdobné počasí provázelo i za dva týdny na další etapě přes Lužické hory.