Archiv

Cesta kolem Čech XII: Český les - sever  16. - 17. 8. 2008 [Report] [Fotky]
     

Účast: MPJ, Nakor, Quickbeam

Trasa: Cheb - Starý Hrozňatov - Maria Loreto - Dyleň -Broumov - bývalý Pavlův Studenec - Obora - Mýto - Tachov

Fotky od: Nakor MPJ

Reportky od: MPJ

Komentáře k výletu: 0 [Přečíst]

Reportek od MPJ : Dvanáctá etapa našeho putování kolem Čech nás zavedla na začátek pohraničního pásu pohoří Českého lesa a Šumavy. Do kraje, kde jen tak nezmizí stopy nedávno minulých let, kdy se zde rozkládalo rozsáhlé pohraniční pásmo, do kraje rovných nekonečných asfaltových silnic a opuštěných vojenských objektů. Vydali jsme se tam o víkendu 16. až. 17. srpna 2008. A účast byla opět velmi skromná ke mně a Nakorovi se tentokrát přidal jen Martin. Naše trasa byla v linii Cheb - Starý Hrozňatov - Dyleň - Broumov - Bývalý Pavlův Studenec - Obora - Mýto - Tachov a nakonec měřila 67 kilometrů. Původně jsme chtěli jít tuto trasu tři dny, abysme třeba nalákali ještě nějakého dalšího zájemce. Bohužel jsme ale neuspěli a v rámci šetření volných dní v práci jsme se rozhodli trochu svižnější tempo ve dvou dnech. Stejně jako na poslední etapu jsme vyjížděli ráno 6:24 ze Smíchovského nádraží. Opět jsme byli nemilostrdně buzeni v polovině cesty a nuceni přesednout v úseku Stříbro - Mariánské Lázně na náhradní autobusy, zatracená výluka. V Chebu jsme si nechali chvilku času na prohlídku města a zejména hradu. Kolem poledne jsme pak vyrazili do Starého Hrozňatova, poslední obci na naší sobotní cestě. Při obědě kolem nás projela malá svatební kolona, kterou jsme pak později zastihli nad obcí na Maria Loreto, kde právě probíhal svatební obřad. Tato stavba svému současnému stavu vděčí péči původních německých usedlíků, díky nímž byla v devadesátých obnovena z ruin (jako ostatně nejedna stavba českého pohraničí), když jí málem hrozilo úplné zboření. Poté nás už čekaly jen zmíněné dlouhé asfaltky. Jednou se nám povedlo i trošku sejít z cesty, když jsme z jedné asfaltky zapomněli včas odbočit do jiné. Občas jsme si ale i cestu zpříjemňovali sběrem lesních plodů. Jak jsme se blížili k Dyleni, tak na nás z lesa vykukovala kromě vysílače i do místního prostoru naprosto nepřiměřeně veliká ruina objektu vojenské roty. Neodolali jsme a museli se jít podívat blíž. Čekala nás velká pomalu se rozpadající budova, která musela mít v době své slávy obravskou ubytovací kapacitu. Ani blízký vysílač na Dyleni nás myšlenek na vojenský prostor nezbavil. Jak by to taky mohlo jít, když je to bývalý vojenský objekt, doposud ještě obehnaný dvěmi řadami ostnatého drátu. Za usilovného štěkotu dvou hlídacích vlčáků jsme posvačili v turistickém přístřešku a rozebírali možnosti další cesty. S ohledem na čas a vzdálenost, co nás ještě čekala, jsme zvolili kratší rovnější variantu s vynecháním Středu Evropy. Čekaly nás opět dlouhé rovné cesty lesem. Na místě bývalé obce Lohhäuser (Slatina) jsme si z místního pramene doplnili zásoby vody. Jediné, co v současnosti připomíná, že zde mohlo být nějaké osídlení jsou občasné ovocné stormy, které by jinak v lese neměly co dělat Poté vyrazili dál k Broumovu, kde jsme doufali, že najdeme slíbený přístřešek na spaní. Na kraji obce jsem zavolal Nenymu a ten nás nasměroval na druhý konec ke kostelu, kde jsme měli hledat stodolu. Cestou jsme však uviděli svítící ceduli Staropramen a v nedávno otevřeném Penzionu Lovecký zámeček jsme povečeřeli. Když jsme se chystali odcházet, tak nám nabídli, že můžeme přespat u nich pod pergolou, čehož jsme nakonec i využili. I když stodola by mohla být pohodlnější. Teda pokud bysme jí dokázali najít. Krátce před svítáním při poklesu teploty pod deset stupňů jsem odhalil hranici pohodlí svého spacáku a byl nucen si přiobléknout mikinu. Naštestí v takových teplotách neplánuju nocovat venku často, ale i tak se spacák osvěčil. Ráno jsme si už kolem sedmé došli na vydatnou snídani a hned z rána vyrazili dál. Podle mapy nás zase čekaly dlouhé rovinky. Naštěstí se ukázalo, že první z nich aspoň není asfaltová. i když po tom, co jsme šli po lesní cestě rozryté od těžkých lesnicných traktorů, tak jsme chvilkami trochu i litovali. Ale zase jsme se na čas zabavili vypouštěním obrovských louží, které se v dírách od traktprů tvořily. Cestou jsme na pařezu u lesu našli jakýsi ztracený bloček, z kterého se vyklubal lesnický zápisník. Usoudili jsme ale, že to určitě byla zrádná past a Martin si potřísnil ruku od zrádného jedovatého žlutého slimáka. Protijed v podobě modře blankytného slimáka jsme nenašli, ale vypadalo, že jed se nijak nešířil, takže nebute potřeba nijak dale zasahovat. Usilovné lesnické práce jsme potkávali i dál. Zejména nás “pobavil” pokácený strom s turistickou značkou. Závěr cesty podél hranic jsme opustili lesy a šli pastvinami kolem bývalého Pavlova Studence, na kterých se před poválečným odsunem nacházelo hned několik osad. Pozůstatkem po samotném Studenci (před válkou vice jak 1000 obyvatel) byl jen bývalý německý hřbitov opravený a udržovaný od devadesátých let německými starousedlíky, jak příznačné pro zdejší kraj a rozpadlý nečitelný památník u silnice. Odtud jsme se už stočili do vnitrozemí do Tachova, kde se dalo sehnat nejbližší spoje do Prahy. Cestou jsme minuli další tradiční záležitost českého pohraničí a to vietnamské tržiště. Dál už cesta ubíhala v klidu, jen se pomalu začínala projevovat únava z prošlých kilometrů. Do Tachova jsme přišli v krásném čase a stihli ještě posedět i stánku s Chodovarem a Kofolou na právě probíhajících tachovských historických slavnostech. Na pátou jsme se zvedli na autobus. Naštěstí se nám mezitím podařilo spojit s Nenymirem, který nám poradil ještě obhlédnutí smírčího kříže a secesní továrny, kde se vyráběly komponenty na V2. Zejména se však zmínil, že pokud chceme jet náhradním autobusem za vlak, tak ten 16:25 odjíždí od vlakového nádraží a ne od autobusového. Tento spoj jsme neplánovali, ale pohledem na hodinky jsme zjistili, že šanci ještě máme. Přeci jen vlak je mnohem pohodlnější na delší cestu. Odjížděl dokonce o několik minut později, takže jsme odjeli bez problémů.