Archiv

Moravský kras  1. - 2. 5. 2004 [Report] [Fotky]
     

Účast: Belcarnen, Bořík, _Iluvatar_, Cenis, Gilros, Jája, Láďa, Lord Rahl, Mariel, Marvin, Milamber, Nakor, Neuron, Ruby, Shire, Súlwen, Trpaslík

Trasa: Moravsky kras :-)

Fotky od: Trpaslík JCsoft Ruby Marvin Cenis

Reportky od: Nakor Trpaslík Súlwen Marvin

Komentáře k výletu: 0 [Přečíst]

Reportek od Marvin : Setkání první – Hele Kojak Jen jsme se usadili v prvním vlaku a obsadili tři kupé, juž se na nás valil pan rozhodčí. Rázně přišel, viděl, zkontroloval a orazítkoval. Jak se tak ode mne vzdaloval chodbou připadal mi povědomý. Ten jiskrný pohled, přísná linie úst, nahrbená chůze a hlavně … holá hlava. Mám to, Kojak. Hned jsem to začal všem vyprávět. Někteří se divně usmívali, někteří si dělali kolečka na čele, ale alespoň Súlwen mi uvěřila. Za odměnu jsem jí tedy řekl, že jsem už potkal spoustu slavných lidí z amerických filmů a seriálů, kteří se tady u nás ukrývají před popularitou. Vždyť na vojně jsem potkal třeba plukovníka Pottera (ne opravdu to není zázračně zachráněný otec Harryho, ani jeho dědeček). Kojak ještě několikrát minul naše kupé a největší zážitek jsem utpěl, když mi elegantně vyplnil papír na vrácení peněz za Belovu jízdenku. Setkání druhé – Podezřelý permoník Představil se sice jako pan Blažek, ale ledva nás zatáhl pod zem, hned se projevila jeho pravá podstata. Obratně se proplétal podzemními chodbami. Oči mu svítili. Vesele se mazlil se zablácenými kameny. Šplhal kolmo jako moucha a tlumeně se pochechtával, když jsem padali do bláta. Nejvíce se však projevil na konci jeskyně v dómu paní kněžny, kdy zbaštil chudáka netopýra. Kdo nevěří, že se nejednalo o pana Blažka, ale o permoníka Hugona Percivala Zwiberdorfa, ten ať se podívá na moje fotky. Ač jsem se snažil jak jsem chtěl, nepovedlo se mi vyfotit jeho obličej. Je jasné proč. Zřítelnice by ho zřetelně prozradili. Setkání třetí – macechy na kursu Hned po ubytování jsem si povšiml, že je chata kromě nás, slušných a jenom trochu ujetých lidí, plná podezřelých ženštin obklopených houfem děcek, plenám sotva odrostlých. Jako správný investigativec (česky čumil) jsem je začal pozorně sledovat a učinil jsem toto nezvratné zjištění. Jedná se o macechy a jejich vyvdané děti na seznamovacím zájezdu pořádaném ostravskou agenturou Macecha matkou. Program kurzu byl opravdu náročný. Děti vyváděli psí kusy a chudinky macechy je nesměly nejen udeřit, ale ani hodit do blízké Macochy. Přesně o půlnoci jsem pak, dovedně ukryt za košem na odpadky, sledoval závěrečný drastický rituál. Každá macecha musela přistoupit k Macoše a pět minut nad ní držet své nevlastní dítě za nohu. To že žádná z žen nakonec neselhala považuji za ukázku jejich odolnosti. Svojí roli možná hrálo i to, že pokud by některá macecha dítě do Macochy upustila, školitelé by jí tam, v souladu s dávnou pověstí, metli vzápětí za ním. Setkání čtvrté – milý domorodec Jak již bylo napsáno, bloudili jsem hladoví a žízniví a zmatení po vsi Šošůvka a hledali nějaký hostinec. Leč neuspěli jsme, což zvláště vesele kvitoval jeden místní milý domorodec. Když viděl naše zoufalé úsilí, podíval se na nás a zahalekal: „To klidně můžete mít hlad jakej chcete, ale tady se NENAJÍTE!!!“ Načež se triumfálně zašklebil, očividně spokojen sám se sebou. Prokázali jsme značné sebeovládání a nevypustili jsme na něj ani jedinou ze strašlivých bytostí, které nás doprovázely. Namátkou bych jmenoval: žíznivou Bludici, temnou bohyni a zejména strašlivé bojové Kuře. Setkání páté a poslední – James Bond Ano potkali jsme i tohoto všeho schopného a posledními výkřiky hypermoderní techniky vybaveného agenta. Tentokrát používal krycí jméno Bel. Nevadilo mu, že nám ujeli úplně všechny vlaky, že průvodčí byli naprosto zmatení a Marvin malomyslný. Bel vytáhl telefon, z deštníku udělal anténu a jal se nabourávat řídící systém Českých drah. Vůbec nedbal na to, že mu zkušený nádražák Trpaslík říkal, že ČD vůbec žádný řídicí systém nemají a že vlaky vypouštějí ze stanic metodou náhodných čísel, či na základě tahání sirek. Jeho prsty se rozlétly po klávesnici a semafory se sklonily do cesty rychlíku mířícímu ku Praze. Náš vlak naopak zrychloval a tak jsme všechno stihli. Seděli jsme už spokojeně ve správném vlaku, když se ke mně Bel naklonil a řekl: „Nepřestoupíme ještě jednou, za námi jede náš původní vlak.“ To, že jsem se zachoval jako pravý maloměšťák a odmítl, nijak nesnižuje jeho předešlý heroický výkon.